CZ | DE | EN

Hudební nástroje

instruments

Bicí nástroje můžeme vysledovat ve formě různých chřestítek a bubnů rozdílných velikostí, tvarů a materiálů již na samém počátku lidských dějin. Bubny byly uplatňovány především v kultovní a rituální hudbě. Do evropské kultury se dostaly již v době raného středověku přispěním křížových výprav.

V době středověké se kromě tamburíny a jiných perkusních nástrojů (činely, zvonečky, triangl) vyskytoval jednoduchý buben, který byl tvořen válcovým rámem s kůží napnutou na vrchní straně (výjimečně na obou stranách) nástroje. Obvykle se nosil zavěšený na popruhu okolo krku nebo paže hudebníka. Byl tlučen jednou nebo dvěma paličkami. Někteří hudebníci na tento buben hráli společně s jednoručkou (jednoduchá píšťala), přičemž v jedné ruce drželi paličku a v druhé píšťalu. Od 14. století se velikost bubnů zvětšovala a kůže byla po obou stranách bubnu napínána obručemi s překříženými provazy. Stále se však hrálo jen na jednu stranu bubnu.

Současné hudební trendy jsou z velké části založeny na výrazném rytmickém podkladu, který často utváří charakter celé skladby. Ve snaze zaujmout dnešního posluchače, používáme při naší interpretaci středověkých nápěvů a dochovaných textů velmi rozmanité rytmické doprovody. Neevropské bicí nástroje jako jsou davul, darbuka a djembe, disponující širší zvukovou škálou a technickými možnostmi, nám tuto interpretaci umožňují.


1.1 TAMBURÍNA


I přes dlouhá staletí, která uběhla od doby středověku, si tamburína ponechala svůj takřka původní vzhled. Pro svou jednoduchost a účelnost je využívána téměř všemi soubory hrajícími starou hudbu. Vždy je tvořena kruhovým rámem, v kterém jsou rozmístěny chrastící předměty a popřípadě jednou blánou. Od původního středověkého nástroje se současná tamburína většinou liší pouze svou velikostí a materiálem. Historické soubory používají nástroj s rámem dřevěným, v němž jsou v páru upevněné malé mosazné, ocelové nebo bronzové talířky vydávající chrastivý zvuk. Je-li přes rám nástroje natažena blána, bývá na její výrobu vedle zvířecí kůže obvykle použit plast. Oproti dobovým nástrojům je průměr tamburíny o něco menší. Nynější nástroje mívají většinou 25,3 nebo 20 cm v průměru. Tento jednoduchý ruční bubínek je uplatňován ve všech druzích písní a tanců.

Tamburína byla známa již u starověkých civilizací (Egypt, Asýrie, Izrael, Řecko, Řím, Čína, Indie) a do středověké Evropy se dostala okolo 13. století během křižáckých výprav. Často byla spojována s tancem, veselím, oslavami, procesími, ale i pohřby. Jako jeden z mála hudebních nástrojů na ni mohly hrát i ženy. Ve Starém zákoně se můžeme dočíst o prorokyni Miriam, jež vzala do svých rukou tamburínu a všechny ženy ji následovaly (Exodus 15:20)

Ve středověku měla tamburína kulatý nebo hranatý dřevěný rám, v kterém byly v pravidelných vzdálenostech umístěny různé chrastící předměty – kovové disky, malé zvonečky a rolničky. Přes tento rám, který byl o něco větší než u soudobých nástrojů, byla obvykle vypnuta zvířecí kůže. Tamburína byla používána především u potulných muzikantů, ale své místo měla i v duchovním prostředí, o čemž nás mohou přesvědčit četná vyobrazení andělů držících tento nástroj.

Do symfonického orchestru se dostala koncem 18. století v díle Ch. W. Glucka(Echo a Narcis, 1779/80) a W. A. Mozarta(Německé tance, 1787). Od poloviny století devatenáctého je jeho běžnou součástí. V této době byla uplatňována i ve vojenských kapelách.


1.2 DAVUL


Davulje velký dvoublanný buben pocházející z Arménie. Blána bubnu z ovčí, telecí nebo kozí kůže je napínána přes rám překříženými provazy, které umožňují pomocí dřevěných kolíků měnit napětí blány (ladění). Jedna strana bubnu se osazuje blánou silnější, čímž zní hlouběji než strana druhá, na které je napnuta blána slabší. Rám bubnu je z tvrdého dřeva (kaštan, ořech), které je při výrobě vařeno ve vodě a následně ohýbáno do oválného tvaru.

Na davul se hraje paličkami. Pravá ruka drží větší paličku s "tlustou" hlavou zvanou kukuda (ukanj, tokmak) a udává základní tep rytmu na silnější kůži, zatímco ruka levá držící tenčí paličku (připomínající proutek) rytmizuje.

Buben tohoto typu se používá v lidové íránské, rumunské, turecké, makedonské, bulharské a srbské hudbě při svatbách, oslavách svatých patronů, domovů a vesnic. Sloužil k doprovázení tance v souhře s dalšími dechovými nástroji (zurna, gajdy).


1.3 DJEMBE


Djembeje 2000 let starý buben pocházející ze západní Afriky od kmene Malinků z území Mandingo. Ve 13. století vytvořili Malinkové státní útvar - říši Mali. Po rozdělení západní Afriky na novodobé státy (vlivem kolonií) se stalo djembe charakteristickým hudebním nástrojem pro celou západní Afriku. Okolo 50. – 60. let dvacátého století se dostalo do Evropy a Ameriky.

Tento buben je jednoblanný s pohárovitým tvarem těla, jež je ručně vydlabáno z kmenů tropických dřevin. Buben má různé rozměry, které se pohybují od 30 do 65 cm v průměru. Horní část korpusu bubnu, na němž je provazy upevněná blána na kovové obruči, nazýváme tělo. Na toto tělo navazuje noha, která se směrem dolů mírně rozšiřuje. Nejužší místo bubnu, tedy spoj těla a nohy, nazýváme prsten (kruhová obruč, na kterou se navazují "ladící" provazy). Blána byla dříve vyráběna z antilopí kůže. Dnes ji nahradila kůže kozí.

Na djembe se hrají dlaněmi, popřípadě prsty čtyři základní údery: otevřený, basový, otevřený slap (klaké) a tišší tip.


1.4 DARBUKA


Ač by se mohlo na první pohled zdát, že se tento buben arabského původu nemohl vyskytovat ve středověké Evropě, španělský sborník Cantigas de Santa Maria vypovídá o pravém opaku. Tato dochovaná písemná památka byla sebrána ve 13. století během vlády Alfonza X. zvaného el Sabio (moudrý) v západním Španělsku. Obsahuje texty opěvující zázraky panny Marie a je doprovázena přehlídkou mnoha vyobrazení hudebních nástrojů. Právě jeden z těchto četných obrázků zachycuje fakt, že se do středověké Evropy dostal buben pohárovitého tvaru, jenž může představovat prodlouženou verzi darbuky. Dalším zajímavým prvkem na této malbě jsou samotné postavy hudebníků. Jedná se o muže a ženu. Vzhledem k malířskému umění středověku nám obličejové rysy toto tvrzení nemohou dokázat, avšak typicky ženská pokrývka hlavy ano. Zdá se, že žena používá ke hře na buben, který má položený přes pravé rameno pouze několik prstů. Tato technika může být jakýmsi předchůdcem současné hry na darbuku, kdy je buben držen pod paží nebo v sedě položen na klíně (stehně) s hlavou směřující k hráčově protilehlému kolenu.

Moderní způsoby hry uvádějí různé typy úderů. Mezi ty základní můžeme zařadit basový úder DOUM, který se provádí plochou (dlaní) ruky, přičemž její prsty jsou napnuté u sebe. Ruka se od bubnu s úderem odrazí. Podobně se tvoří úder PA, při kterém ruka zůstane ležet na bláně a prsty jsou uvolněné. TA – KA je úder ostrý, vedený o samý okraj blány spojenými prsty – prostředníčkem a prsteníčkem.

Název darbukapravděpodobně pochází z arabského slova darba (udeřit). Není známo, kdy přesně tento ruční bubínek vznikl, ale nejspíš je starověkého původu. V arabských zemích se těší velké popularitě. Jeho kořeny sahají do orientální hudby, kde převládají výrazné rytmy. Taktéž je výborným společníkem k doprovodu břišních tanců. V klasické západní hudbě se poprvé objevuje ve čtvrtém dějství opery Les Troyens (H. Berlioz) v tanci nubijských otroků. V orchestrálním světě měl však svou premiéru již roku 1950, kdy zazněl ve skladbě Fantasia – Tahmeel (pro darbuku a smyčce) od Halima el – Dabha. Smyčcový orchestr dirigoval Leopold Stokowski.

Původní nástroje byly vyráběny z přírodních materiálů. Kuželovitý nebo válcovitý korpus byl z hlíny, dřeva nebo kovu, zatímco horní část miskovitého tvaru byla potažena nejčastěji kozí kůží. V oblastech s vysokou vlhkostí vzduchu se napínala na buben kůže rybí. Natažení tenké blány, která nástroji propůjčuje výrazný, ostrý zvuk, mohlo být za pomoci lan, kožených řemínků nebo hřebíků. V současné době existuje velký výběr druhů (typů) darbuk – egyptská, turecká, arabská… a také materiálů použitých k výrobě těchto nástrojů. Vedle tradičně zhotovených bubnů se zavedly do praxe nástroje syntetické, vyrobené z hliníku, mědi, laminátu (korpus) a plastu (blána).




Zpět navrch stránky

Hudební nástroje, vyznačující se využitím lidského dechu pro tvorbu tónu, se nazývají dechové. Nejprimitivnější z nich jsou spolu s nástroji bicími považovány za jedny z nejstarších. Od pravěku přes středověk, renesanci atd. se postupně utvářely do své finální podoby, v které je dnes můžeme spatřit například v symfonickém orchestru (příčná flétna, hoboj, fagot,…).

Šalmaj je pro svůj pronikavý a zajímavý zvuk používána současnými soubory většinou jako sólový nástroj nebo jako plnohodnotný partner k dudám a bicím nástrojům. Repliku tohoto nástroje můžeme slyšet jak v hudbě středověké, tak renesanční. V hudbě klasické bychom šalmaj nalezly jako moderní nástroj – hoboj a fagot.

Dudy, s důrazem na přívlastek středověké, řadím mezi nástroje dechové, protože jsou taktéž poháněné lidským dechem. Kožený vak, který byl stlačován proti tělu hráče sloužil jako zásobník vdechnutého vzduchu, díky kterému mohou dudy držet nepřerušovaný tón i v době nádechu. Nadále zůstávají nástrojem lidovým.

Zobcové flétny, které jsou v dnešní době bezpochyby velmi rozšířené, snad i zásluhou základních uměleckých škol, kde mimo jiné slouží jako instruktivní nástroje pro ty nejmenší z nás, byly vždy oblíbené pro svůj krásný, barevný zvuk a poměrně "snadný" způsob hry. I přes mnoho let, která uplynuly od středověku po současnost, se podélná flétna stále velmi podobá svým středověkým předchůdkyním.


2.1 ŠALMAJ


Šalmajbyla ve středověku jeden z nejdůležitějších dechových nástrojů vůbec. Její původ není dodnes zcela objasněn a název může být odvozen od arabského "salameya" nebo latinského "calamos" – stéblo. Ohledně vzniku nástroje existuje mnoho možných vysvětlení. Některé prameny uvádějí, že jde o pokračovatele starověkého řeckého aulu, který má své kořeny v oblasti Středozemního moře a Blízkého východu. Jiné zdroje odkazují na možnost, že vznikla v Bagdádu za vlády Kalifa–Haruna–al–Rašída (cca 763 – 809) a v neposlední řadě se může jednat o potomka anatolského nástroje známého jako zurna, který je dodnes rozšířen jako lidový nástroj v orientu.

Zurna byla dvouplátkový dechový nástroj kónického vrtání zakončený velkým zvonem (roztrubem) s osmi dírkami. Na tento nástroj se hrálo volným foukáním – strojek byl zcela uvnitř úst a rty se opíraly o kovové kolečko, které bylo mezi nástrojem a strojkem, proto neměly možnost regulovat dynamiku nebo jinak ovládat tón (narozdíl od dnešní hobojové techniky hry). Zurna je považována za nejstaršího člena rodiny šalmají.

Budeme–li pracovat s domněnkou, že je šalmaj arabského původu, tak můžeme předpokládat (jako u většiny nástrojů orientálního původu), že se do Evropy dostala v době křížových výprav (1095 – 1272). Saracéni využívali typickou vojenskou hudbu složenou ze šalmají, trubek a bubnů k zastrašení nepřátel. Po tomto vzoru byla šalmaj v Evropě mimo jiné využívána ve vojenských kapelách. Také byla oblíbeným nástrojem pastýřů, minstrelů, trubadúrů a spolu se snižcovými trubkami byla součástí tanečních souborů ve 14. století.

V průběhu několika století se šalmaj vyvíjela do dnešní moderní podoby, jenž představuje hoboj a fagot. Ale vrátíme se do středověku, kdy se nacházela na samém počátku vývoje. Byla tvořena kónickou trubicí, která byla zakončená roztrubem (stejně jako zurna), vyráběna z jednoho kusu dřeva, do kterého se v horní části zasouval třtinový strojek, který byl původně podložen kovovým kolečkem později byl vsunut do dřevěné piruety. Technika hry byla totožná s technikou hry na zurnu, také počet prstových otvorů byl stejný.

Šalmaje s velkým roztrubem byly většinou velmi hlasité (připomínaly zvuk trubky) a proto se hojně uplatňovaly při různých procesích. Mohly však existovat i nástroje méně hlasité díky cylindrickému vrtání - v roce 1377 byly Eustachem Deschampsem chalemie zařazeny mezi tiché nástroje oplakávající smrt Machautovu. Na rozhraní středověku a renesance dochází k dělení těchto nástrojů a největší z nich jsou pak nazývány bomharty (bombardy, pumorty).

Zvláštním typem středověké šalmaje pak byla tzv. měchuřinová šalmaj, která bývala často označována a zaměňována za dudy. Oba nástroje byly uváděny jako chorus (corus). Na rozdíl od dud, jenž měly zásobník vzduchu z typické zvířecí kůže (často včetně hlavy i nohou), měla měchuřinová šalmaj zásobník ze zvířecího měchýře, z kterého vedly až tři píšťaly (dvě mohly být bordunové a jedna melodická). Na vyobrazení z Cantigas de Santa Maria (sborník ze 13. stol., sebrán za vlády Alfonza X. el Sabia v záp. Španělsku) můžeme vidět měchuřinové šalmaje se dvěma píšťalami, z nichž kratší mohla být melodická a delší bordunová.

Při hře na tuto šalmaj se zásobník (zvířecí měchýř) za pomoci hudebníkova dechu naplnil vzduchem a následně byl hráčem stlačován proti jeho rtům a píšťale. Tento nástroj byl znám jako physalis (měchýř) již v době antické, kdy se o něm hovoří v souvislosti s Aristofanovou komedií Lysistrata.

Postupem času byla v Evropě vynalezena vzdušnice, jejímž úzkým otvorem se vdechoval vzduch, který pokračoval přes strojek do nástroje. Vytvářet dynamiku na tomto nástroji bylo stále vcelku nemožné. Jediná možnost, jak alespoň nepatrně ovládat tón, byla za pomoci dechu, který musel být pod správným tlakem. Tímto způsobem se dala nepatrně ovlivnit například intonace. Oproti středověké šalmaji byla tato vzdušnicová šalmaj delší, tišší a nebyla ukončena velkým zvonem. Vzdušnicové šalmaje (rauschpfeife) byly typické pro období renesance, kdy byly společně s bomharty stavěny v různých velikostech. U vzdušnicových šalmají se jednalo o velikosti : sopraninová (nejnižší tón f1), sopránová (nejnižší tón c1), altová (nejnižší tón f), tenorová(nejnižší tón c) a u bomhartů : sopránový (nejnižší tón c1), altový (nejnižší tón f), tenorový (nejnižší tón c), basový (nejnižší tón F).

V patnáctém století (1413) se objevuje první zpráva o použití klapky u pumortů (bomhartů) pro zakrytí jejich nejspodnějších tónů. Uplatnění šalmají v tomto století bylo různé. Mohly být využity ve venkovských tanečních kapelách (šalmaje obvykle improvizovaly pod hl. melodií, kterou hrála trubka), ve vojenských hudbách (až do poloviny 17. stol.). Měly také velký význam pro město, které je využívalo například v městských kapeláchnebo jako signální nástroje nočních hlídačů, kteří jimi upozorňovali na možná nebezpečí v ulicích (šalmaje byly levnější než trubky).

Začátkem století šestnáctého docházelo k značným změnám na tomto nástroji. Byly zmenšeny prstové otvory, zúžen vývrt, zvýšil se rozsah a zjemnil tón. Větší typy nástrojů (pumorty) byly opatřeny klapkou, kterou zakrývala ozdobná fontanela.

V 17. století se přes dulcian (curtal), který byl komfortnější verzí nepraktické basové šalmaje, vyvinul fagot a z diskantového nástroje skupiny bomhartů se především díky zásluze Jacqua Martina Hotteterravyvinul moderní hoboj.


2.2 DUDY


Vznik a vývoj dudmůžeme vysledovat v prvotní formě již u starověkých civilizací, přičemž vycházíme z ikonografie, sochařského uměnía v neposlední řadě z textových odkazů.Gaius Suetonius Tranquillusv "De vita caesarum" (životopisy římských císařů) označoval římského imperátora Nera jako hráče na "tibia utricularis". Díky Diovi Chrysostomovi - který v 1. tis. n.l. popisoval současné panovníky (tedy i Nera) hrající na trubku "aulein" ústy stejně jako podpažím - věříme, že "tibia utricularis" (z lat. tibia = roura, utriculari = dudák, utriculus = váček) byly vlastně dudy.

Posuneme-li se do doby středověké, přesněji do 9. století n.l., získáme písemný důkaz o nástroji s jednoduchým vakem a dvěma rourami (do první se foukalo a druhá vydávala zvuk), který vyčteme z dopisu od Hieronyma de Moravia určeného do Dardanus.

"Chorus quoque simplex pellis cum duabus cicutis aereis : et per primam inspiratur za secundam vocem emittit" Z dopisu vyplývá, že na nástroji chyběly tzv. huky – bordunové píšťaly (roury) s jednoduchým plátkem (také existovaly s dvojitým), které zaznívaly společně s melodickou píšťalou (předničkou). Většinou byly složeny z více částí s posuvným kloubem, který umožňoval ladění huku.

Ranné typy dud byly tedy pravděpodobně tvořeny vakem (zásobníkem vzduchu) a dvěma píšťalami bez huků. První píšťala – melodická, cylindricky vrtaná s prstovými otvory, byla vybavena jednoduchým třtinovým plátkem. Do druhé píšťaly se foukalo. Sloužila jako "převaděč" vzduchu do vaku, který se tisknul proti tělu a tlakem vzduchu rozezníval melodickou píšťalu.

Od 9. do 13. století byly dudy rozšířeny po celé Evropě, přičemž se lišily nejen podle jednotlivých zemí, ale i regionů. Z dobových písemností ze 13. století se dovídáme o hukách od Jehana Erarsev pastorele Au tems pascor a Adama de la Hallave hře Robin et Marion - v obou památkách se můžeme dočíst o dudách s velkým bordunem (grant forel, bordoune). První přidaný huk k dudám byl pravděpodobně 2x delší než melodická píšťala – mohl tedy znít o oktávu níž než nejspodnější tón předničky.

Dudy se lišily nejen počtem bordunů, ale i vývrtem. S příchodem křížových výprav se k nám dostala šalmaj (zurna), která byla od 13. století v Itálii a Francii, posléze v Anglii a v pol. 14. století v Německu používána jako přednička u dud, jenž následně způsobila jejich hlasitý ozev pro který byly uplatňovány ve venkovním prostředí. Borduny na těchto dudách však zůstávaly s cylindrickým vývrtem a jednoduchým plátkem.

Opakem těchto "hlučných" dud byly cylindricky vrtané dudy, které byly tišší a vhodné do vnitřních prostor nebo pro souhru s jiným nástrojem.

Dudy byly lidovým nástrojem, proto byly vyráběny z dostupných materiálů. Jejich vak byl často z kozínebo ovčí kůže. Hrálo se k tanci, do průvodů, při hostinách, svatbách, v krčmách atd. Byly uplatňovány i ve vyšších kruzích za předpokladu, že na ně hrál přizvaný hudebník z nižších vrstev. Ke konci středověku se objevovaly společně se šalmajemi.

V renesanci vycházely hlasité nástroje z "módy" a tak se začaly upřednostňovat menší a tišší typy dud. Jedny z takových, které se hodily spíš do interiéru, byly označeny M. Praetoriemv Syntagma musicajako "hummelchen" – odtud název "hummelchenis". V 16. A 17. století byl na dudách prvně použit mechnický měch, který známe ze současných chodských dud.

V historii, ale i v současnosti existuje mnoho druhů (typů) dud. Ať už jde o chodské dudy, velké highlanddudy, skotské malé dudy, pastorální dudy, bretaňské biniou, španělské gaity de boto nebo turecké tulum, vždy budou oblíbeným lidovým nástrojem, stejně jako tomu bývalo ve středověku.


2.3 FLÉTNY A JINÉ PÍŠŤALY


Rozsáhlé archeologické výzkumy s využitím nejmodernější techniky prokazují existenci primitivních dechových nástrojů již v době pravěké. Většinou se jedná o fragmenty píšťal vyrobených ze zvířecích kostí, klů nebo jiných dostupných materiálů (bambus, rákos, bez,…). Chybějící části nalezených nástrojů mnohdy znemožňují jejich odhalení. Tak je tomu i u 43 000 – 82 000 let staré, údajně neandrtálské píšťaly vyrobené ze stehenní kosti medvědího mláděte nalezené na Slovinsku. Zda se opravdu jedná o část píšťaly, není doloženo. Zastupuje ji proto 35 000 let stará, téměř kompletní kostěná píšťala s pěti hmatovými otvory nalezená v jeskyni Hohle Fels v Německu. Další nalezené píšťaly pocházející z Les Roches, La Roque, Dordogne ve Francii, jsou 32 000 let staré. Roku 1920 byla nalezena 24 000 let stará píšťala vyrobená z kosti supa.

Velkou senzací se však stává poměrně nedávný nález nejstaršího hratelného hudebního nástroje vůbec. Jedná se o 9 000 let starou kostěnou flétnu se sedmi otvory, vyrobenou nejspíše z kosti křídla jeřába popelavého (Grus japonensis Millen). Nejspodnější otvor této píšťaly je zdvojen – dírky jsou umístěné nad sebou, přičemž ta druhá (umístěná nad hlavní) je podstatně menší. Celkem bylo v Jiahu (provincie Henan, Čína) objeveno šest kostěných píšťal s pěti až osmi hmatovými otvory, jejichž stáří se pohybuje okolo 7 000 – 9 000 let.

S rozvojem prvních starověkých civilizací a států dochází i ke zdokonalování hudebních nástrojů. První písemná zmínka o flétně pochází z Mezopotámie z hliněné sumerské destičky psané klínovým písmem (2700 – 2600 př.n.l.). Další odkaz se nachází v nejstarším starověkém eposu o Gilgamešovi. Z Mezopotámie se dovídáme o bambusové flétně "suffara". Z Oblasti Persie máme zprávy o rákosové flétně "nai". Z Řecka a Říma je nejznámější Syrinx, nazývaný též podle arkadského boha (pastýřů a stád) Pana – Panova flétna.

Typickým znakem moderních zobcových fléten je náustek ve tvaru zobce a ustálený počet hmatových otvorů. Zobec v sobě ukrývá dřevěný blok, díky němuž vznikne vzduchový kanálek, který usměrní vdechnutý proud vzduchu tak, aby narazil na hranu a rozechvěl vzduchový sloupec uvnitř nástroje, a tím vznikl tón.

Hlavice středověkých fléten byly většinou krátké, proto neměly tvarování typického zobce. Nicméně proud vzduchu byl taktéž veden úzkým kanálkem na hranu, kde vznikal tón. Byly vyráběny zpravidla z jednoho kusu dřeva – nedaly se proto ladit. Časté bylo cylindrické vrtání, které způsobovalo "hutnější" ozev spodních tónů, ale malý rozsah. Flétny mívaly různý počet hmatových otvorů, některé z nich se však velmi podobaly současným zobc. flétnám, protože počet těchto otvorů byl stejný – sedm na přední straně a jeden na straně protilehlé (tím se lišily od různých píšťal a flažoletů).

David Munrow (1976) uvádí, že ze všech hudebních nástrojů středověku přežilo do současnosti nejvíce právě fléten. První hmatatelné důkazy těchto nástrojů pocházejí ze 14. století a jsou nejčastěji nalézány ve studnách, latrínách, vodních příkopech a mlýnských náhonech. Stejně jako u pravěkých nálezů dochází z velké části k objevení pouze zlomků předmětů, které nelze s určitostí identifikovat. Mnohdy se nedokáže rozpoznat, zda se jedná o část flétny nebo jiný dechový nástroj, jako např. šalmaj.

Nejznámější přeživší středověká flétna je tzv. "Dordrechtská flétna", která je nyní uložena v muzeu v Haagu. Byla vykopána z vodního příkopu kolem ruiny hradu Huis te Merwede nedaleko města Dordrecht v Holandsku. Založení hradu je datováno do prvního čtvrtletí 14. století. Od r. 1335 – do r. 1418 sloužil jako sídlo bohaté holandské rodiny. Vlivem obléhání v r. 1418 a následných ničivých povodní z let 1421 a 1423 došlo ke zničení hradu. V 19. století se odvodnila oblast ležící kolem hradu a r. 1940 se vyhloubila část vodního příkopu. Nalezlo se tehdy kolem třiceti různých předmětů včetně flétny. Vzhledem k faktům, že byl hrad postaven v 1. čtvrtletí 14. století a jen krátce obydlen mezi lety 1335 – 1418 a následně do roku 1423 zničen, vyplývá, že je časové určení stáří nástroje poměrně jasné: 14. – 15. století. Některé názory, že by flétna mohla pocházet i ze století třináctého, kdy hrad ještě neexistoval, se zdají být mylné. Samotný nástroj, který byl dlouhá staletí pod vodou, je v dobrém a nezměněném stavu. Cylindricky vrtané tělo s krátkou hlavicí je vyrobeno z ovocné dřeviny (možná švestkové) a má v průměru 11 mm. Jeho délka je okolo 270 mm. Sedm širokých, kulatých prstových otvorů leží na přední straně nástroje v jedné linii. Nejspodnější otvor je zdvojen, přičemž díry jsou stejně veliké a poměrně daleko od sebe. Toto vrtání nejspodnějšího hmatového otvoru poukazuje na možnost, že se flétna hrála pravou, ale i levou rukou dole s použitím pravého nebo levého malíčku na jednu z dvou děr. Nepotřebný otvor mohl být následně zalíván voskem. Nástroj je v nehratelném stavu díky poškozenému okraji hlavice.

V roce 1987 byla ve městě Göttingen v severním Německu nalezena v latríně středověkého domu flétna ze 14. století. Vrtání flétny se od druhé dírky postupně zužuje až po nožku, která se ke konci viditelně rozšiřuje. Sedm prstových otvorů (vč. nejspodnějšího zdvojeného) na přední straně se zevnitř nástroje směrem ven rozšiřuje. Nechybí ani palcový otvor na straně protilehlé.

Tělo vyrobené z ovocné dřeviny je 256 mm dlouhé z jednoho kusu dřeva. "Zobec" nástroje je silně poškozen.

Další flétna byla objevena během archeologických vykopávek v srpnu roku 2005 v latríně hanzovního města Tartu.Datuje se do 2. poloviny 14. století. Korpus tohoto nástroje je z javorového dřeva, zatímco blok zasazený v hlavici je ze dřeva březového. Nástroj má osm prstových otvorů a je 246,7 mm dlouhý – podobá se velikosti současné sopraninové flétny.

Ze sedimentu mlýnského kanálu kláštera karmelitánů v Esslingenubyl vytažen fragment flétny, pocházející z první třetiny 14. století. Tento nástroj byl asi 10 cm dlouhý, vyrobený z ovocného dřeva. Díky chybějící spodní části nelze s přesností určit počet hmatových otvorů – prokazatelné jsou pouze čtyři (tři v předu, jeden na protilehlé straně).

Těchto několik uvedených důkazů, včetně jiných dalších,se objevuje od 14. století dále. Starší doklady o existenci těchto nástrojů lze vyčíst v písemných památkách a četných vyobrazeních. Nejstarší pravděpodobné zobrazení zobcové flétny můžeme nalézt začátkem 11. století (cca 1020) ve výzdobě katedrály v Hildesheimu v Německu.

Písemné památky vypovídající o zobcové flétně mohou být velmi zavádějící, protože se flétna skrývala pod celou řadou jmen.Johannes Tinctorishovoří ve svém spise "De usu et inventione musice" (cca 1481 – 83) o dechovém nástroji se sedmi otvory vpředu a jedním vzadu pod názvem fistula. Hráči na flétnu jsou v dobových písemnostech často nazýváni jako fistulatores. Pohybovali se od urozenějších kruhů (panovnických rodů) až na samý okraj společnosti.

Hra na flétnu byla ve středověku velmi rozšířená stejně jako hra na flažolety. Gerbert de Montreuil ve své básni ze 13. století spojené s legendou o Tristanovi s názvem "Lai du chèvrefeuille" také použil flažolet : "En sa main a pris un flagueil..." (= "Vzal do svých rukou flažolet…"). Flažoletmíval nejčastěji šest hmatových otvorů na přední straně a žádný palcový na protilehlé. Jeho přefukované tóny nebyly tak "jemné" jako u fléten. Měl tedy charakter píšťaly.

Uzavřená jednotónová píšťalka, která mohla mít uvnitř sebe vložený hrášek se nazývala souffle (sifflet). Sloužila především jako vábnička pro ptáčníky. Po vložení hrášku dovnitř nástroje vyluzovala při pískání trylek. Ve středověku bylo napodobování ptačího zpěvu velmi populární zábavou společnosti.

Píšťala jednoručka byla nejčastěji hrána spolu s nízkým bubínkem, zavěšeným na krku nebo ruce hráče. Jednoručka mívala 2 až 3 otvory umístěné na konci (někdy velmi dlouhé) trubice. Čím byla trubice delší, tím hlouběji hrála. Při přefuku se ozývaly harmonické tóny, které spolu se základními leckdy stačily k provedení jednoduché melodie za doprovodu zmíněného bubínku. Velmi populární bylo hraní na dvě jednoručky současně. Tyto nástroje se hodily především k doprovodu tance.

Příčná flétna se objevila ve středověké Evropě s příchodem křížových výprav kolem 12. století. Byla z jednoho kusu dřeva, kosti nebo kovu. Nejvíce se uplatňovala v německy mluvících zemích (flute allemande), kde o tom svědčí značné ilustrace tehdejších spisů. Uplatňována byla také v tamějších vojenských kapelách. G. de Machautmluví o flaüstes traverseinnes. Eustach Deschampsjmenuje traversaynes (příčné flétny) mezi nástroji oplakávající smrt Machautovu. Příčná flétna se vyskytovala ve středověku podstatně méně než flétna podélná a jiné druhy píšťal.

Hudební nástroje v době renesance často zastupovaly nebo zdvojovaly vokální hlasy. Zobcové flétny se začaly vyrábět v různých velikostech a byly nazývány podle zpěvních poloh lidského hlasu (od malých sopraninových až po velké basové). Vyráběly se z jednoho kusu dřeva, takže se nedaly ladit.

Významní flétnisté pocházející z této doby byly např.: John de Severnache, Guillam Troch, Nichola Laneer a mnoho dalších. Díky přetrvávajícímu cylindrickému vrtání měly flétny stále poměrně malý rozsah, který se zvětšil (přes dvě oktávy) až v době baroka zásluhou zužujícího se vývrtu.

Baroko přineslo mnoho skladeb pro tyto nástroje – sonáty, triové sonáty (často za doprovodu bassa continua), koncerty atd., které psali slavní skladatelé – D. Purcell, J. CH. Pepusch, G. Ph. Telemann, A. Vivaldi,... Velké oblibě se těšily především altové a sopraninové flétny. Nástroje byly obohaceny o dvojdírky (pro nejspodnější tóny), které přidaly nástroji další chromatické tóny. Pod pojmem "flauto" bylo myšleno označení pro zobcovou flétnu. Flétna příčná byla nazývána "flauto traverso". Kolem roku 1770 zobcové flétny mizí z hudební praxe na více jak 150 let a nahrazují je flétny příčné. V 19. a 20. století se opět dostávají do popředí především zásluhou muzikantů, knihovníků, správců muzeí, výstav, přehlídek, koncertů staré hudby a sběratelů. V 21. století zájem o zobcovou flétnu stále vzrůstá nejen u dětí na základních uměleckých školách, ale i u profesionálních hudebníků.


Zpět navrch stránky

DRNKACÍ A SMYČCOVÉ NÁSTROJE


Za první drnkací nástroj je považován lovecký luk, který při rozkmitání tětivy vydával slabý drnčivý zvuk. S přidáním skořápky z nějakého ovoce se zvuk zesílil a vznikl primitivní přírodní zesilovač. Odtud byl jen malý krůček k sestrojení lyry a následně harfy. Velká inovace nastává s vytvořením hmatníku, který již umožňoval zkracování struny, a tím vytvářet tóny různé výšky. Se začátkem užívání smyčce kolem 9. století v Asii a následně během 10. století v Evropě dochází ke vzniku smyčcových nástrojů a nového způsobu hry.


3.1 KVINTERNA


Kvinterna, připomínající svým tvarem loutnu a velikostí mandolínu, byla nejvíce rozšířena od 12. do 15. století. Do Evropy se pravděpodobně dostala z arabských zemí, čemuž odpovídá vysvětlení názvu, který může pocházet z arabského "qitara" odvozeného z řeckého "kithara".

První písemné zmínky o tomto nástroji se objevovaly ve 13. století (již od r.1270 ve fr. literatuře), ale hlavní písemnosti jsou nalézány až po r. 1300. Ve 14. století byl tento nástroj ve velké oblibě a dokonce zastiňoval i tehdy velmi populární citolu. Úpadek tohoto nástroje však nastal již v patnáctém století, kdy ho zastoupila loutna. Kvinterna se v cca 16. století vyvinula v nástroje loutnového typu - mandoru a mandolu. Mandora byla v 19. století často chybně zaměňována za kvinternu a naopak, ale tyto dva nástroje se lišily laděním, stavboua velikostí (mandora byla větší než kvinterna). Z mandoly se postupem času vyvinula mandolína, kterou známe do dnešní doby.

Kvinterna byla vyráběna většinou z jednoho kusu dřeva. Na konci krátkého krku byl srpovitě zahnutý kolíčník (s krkem svíral úhel přibližně 30 - 90 stupňů) ukončený vyřezávanou hlavicí, často zdobenou zvířecí nebo lidskou hlavou. Na francouzských a anglických vyobrazeních mnohdy chybí znázornění pražců, ale na italských je zřetelně vidět.

Do 13. století měly kvinterny dva ozvučné otvory (podobně jako fidula), potom je nahradila vyřezávaná roseta. Na resonanční desce se kromě rosety objevovaly ornamentální intarsie, které mohly poukazovat na pozůstatek arabského vlivu. Zadní část nástroje byla mírně zaoblená (ne zcela kulatá jako např. u mandolíny). Johannes Tinctoris přirovnal její tvar k želvímu krunýři.

Kvinterny mívaly různý počet střevových strun, ale nejčastěji se jednalo o 3 – 5 strun popřípadě zdvojených (6 – 10). Z tohoto důvodu bylo možno na nástroji vidět více ladících kolíků než strun. Jean de Gerson na počátku 15. století uvádí čtyři struny a dodává, že to byl tradiční počet. Překlad latinského názvu "quinternus" do českého "pietystrun" Martina ze Strážnice (první čtvrtina 14. stol.) může být proto zcela chybný.

Ve 20. století byla v latríně ve městě Elblag v ulici Stary Rynek 53 nalezena středověká kvinterna pocházející asi z první poloviny 15. století. Tento dochovaný nástroj je 548 mm dlouhý, 187 mm široký a 65 mm vysoký (výška těla). Spodní zaoblená část těla včetně krku a kolíčníku je z lipového dřeva, zatímco ozvučná deska je ze dřeva smrkového. Místo zdobené rosety nese kvinterna pouze kruhový ozvučný otvor. Na hlavici je vyřezána busta ženy. Nástroj měl osm kolíků pro čtyři zdvojené struny, z nichž se jeden nedochoval.

Ve sbírce na hradu Wartburg u Eisenachu můžeme nalézt další dochovanou kvinternu přibližně ze stejného století jako tu z Elblagu (z poloviny 15. století). Tento nástroj postavil Hans Oth z Norimberku. Kvinterna se narozdíl od té předchozí pyšní překrásně vyřezávanou rosetou. Její tělo, krk a kolíčník jsou vyrobeny z javoru a horní ozvučná deska je ze smrkového nebo jedlového dřeva. Kvinterna má pět zdvojených strun (tedy deset kolíků).

Především od 14. do 15. století se kvinterna pohybovala od šlechtických vrstev až po "pijácké" taverny. Z tohoto období o ní můžeme získat nejvíce písemných památek nejen z inventářů panovnických rodů,ale i třeba z Canterburských povídekGeoffreyho Chaucera.

Na kvinternu se většinou hrálo brkem, které sloužilo jako trsátko. Předpokládá se, že byla laděna podobně jako fidula (a, d1, a1, d – g, d1, g1, d). Díky poměrně snadné hře a malým rozměrům nástroje se stala populární u potulných muzikantů, kteří ji využívali jako doprovodný nástroj k tanci nebo serenádám.

Různé prameny ze 14. století uvádějí nejen rozlišné prostředí, kde byla kvinterna spatřena, ale i odlišné druhy. Vedle sebe existovaly "quitarra latina" (latinská) a "quitarra morisca" (maurská). Také se můžeme dočíst o kvinterně s názvem "quitarra sarracenica" (saracénská), která nás spolu s quitarrou moriscou upevňuje v názoru, že je kvinterna arabského původu.


3.2 CITOLA A CISTRA


Kolem konce 12. století se v Evropě objevuje nástroj pod názvem citola, který stejně jako kvinterna vychází z řecké kithary, která byla jedním z druhů lyry. Přidáním hmatníku do středu kithary a následném zkrácení dvou jejích ramen dochází k mezistupni mezi starověkou kitharou a středověkou citolou, který můžeme vidět na dvou vyobrazeních z devátého století.

Největší oblibě se citola těšila od 13. do 14. století, kdy byla podobně jako kvinterna v mnoha dochovaných písemnostech. Koncem 14. století o ní zmínky ubývají a začátkem století patnáctého z literatury mizí. Již ke konci dvanáctého století se o ní můžeme dočíst v díle Christiena de Troyese"Erec et Enide" (1164), kde hrál hlavní hrdina mimo jiné na citolu.

Citola byla primárním nástrojem žonglérů a trubadúrů. Guiraut de Calanson (gaskoňský trubadúr) v "Conseils aux Jongler" (1210) popisoval žongléra, který musí znát dudy, citolu, niněru, mandoru a mnoho dalších hud. nástrojů. V Paříži se objevovala u veselících se studentů a hudebníků zvaných - "citoleeurs". Také je velmi ceněna na anglických dvorech. Ve Španělsku byla přítomna nejen u dvora Alfonza X., ale i jako doprovodný nástroj k tancům.

Mnohá znázornění a popisy citoly jsou leckdy dosti matoucí. Ve 14. století biskup Oresme z Lisieux napsal, že citola je kithara. Španělský spis ze 16. století zase uváděl, že citola je totožná s ceterou a cistrou. Na ilustraci v "Cantigas de Santa Maria" (sborník ze 13. století, sebrán za vlády Alfonza X., zvaného el Sabio, v záp. Španělsku) je mnoho nástrojů, nemající viditelné prvky, které je odlišují od ostatních, a proto dochází k jejich špatné identifikaci. Mohou tak být nechtěně zaměňovány mezi sebou (kvinterny s citolami, fiduly s rebecy atd.). Korpus nástroje připomínal tvar listu se dvěma charakteristickými rameny (křídly). Spodní část těla byla plochá a vrchní resonanční deska nesla rosetu nebo alespoň ozvučný otvor. Čtyři střevové (možná i kovové) struny vedly od struníku (mnohdy zakončeného ve tvaru trojlístku) přes kobylku, rosetu a kostěné nebo dřevěné pražcenacházející se na krku nástroje ke čtyřem ladícím kolíkům, které byly nejčastěji umístěny kolmo na dřevěné destičce (mohly být i ze stran).

Korpus nástroje připomínal tvar listu se dvěma charakteristickými rameny (křídly). Spodní část těla byla plochá a vrchní resonanční deska nesla rosetu nebo alespoň ozvučný otvor. Čtyři střevové (možná i kovové) struny vedly od struníku (mnohdy zakončeného ve tvaru trojlístku) přes kobylku, rosetu a kostěné nebo dřevěné pražce nacházející se na krku nástroje ke čtyřem ladícím kolíkům, které byly nejčastěji umístěny kolmo na dřevěné destičce (mohly být i ze stran).

Na plastice od Benedetta Antelamiho (1150 – 1230) z roku 1180 můžeme vidět ranou formu citoly. Nástroj má dvě malá ramena v horní části těla. Na přední resonanční desce je patrná kobylka a čtyři struny vedoucí k čtyřem ladícím kolíkům. Roseta je nejspíš skryta pod strunami. Jelikož je nástroj držen blízko u těla, soudíme, že je jeho zadní deska plochá. V pravé ruce postavy držící nástroj je vidět poměrně masivní "trsátko" namísto běžně užívaného lehkého brka.

Britské muzeum nyní uchovává poněkud pozoruhodný nástroj známý pod názvem "Warwick castle gittern". Tělo, kobylka a krk tohoto nástroje pochází z roku 1330. Ozvučná deska je ze století šestnáctého, kdy byl nástroj předělán na housle. Přestože je tento nález označován jako kvinterna, má několik prvků, které poukazují na možnost, že se mohlo jednat o citolu. Především náznak dvou "křídel" v horní části těla a plochá zadní deska (kvinterna měla zadní desku mírně zaoblenou a tvar korpusu byl zakulacený) tuto teorii podporují. Na výrazném krku (vycházejícího z hmatníku a následně se vracejícího zpět k nástroji) citoly/kvinterny můžeme vidět zručnou, řezbářskou práci.

Johannes Tinctoris popisuje v "De inventione et usu musicae" (1487) nástroj zvaný "cetula". Hrálo se na něj plektrem. Nástroj měl plochou zadní desku, čtyři kovové struny a pražce. Struny nebyly umístěny postupně podle své výšky, to znamená, že nejvrchnější viditelná struna nebyla znějící strunou nejnižší. Také uvádí, že se "cetula" užívala koncem 15. století ve Španělsku pouze k doprovodu "rozverných" písní a taneční hudby. Otázkou zůstáva, jestli Tinctoris popisoval již renesanční cistru (která se v patnáctém století vyvinula z citoly) nebo citolu. Vzhledem k uspořádání strun a jejich materiálu soudíme, že se spíš jednalo o nástroj renesanční.

Cistra je přímým potomkem středověké citoly. Dnes ji můžeme svým vzhledem přirovnat k loutně (s plochou zadní deskou) a irskému bouzouki. Cistra mívala zpravidla čtyři kovové struny (i zdvojené a ztrojené, laděné ve sborech) uchycené postraními kolíky. Také se na ní mohlo objevit strun čtrnáct. Nejvíce se používala od 15. do 18. století. Ve století šestnáctém sloužila jako basso continuo– pro tento doprovod vedly podél hmatníku basové struny, které měly další hlavici. Cistra měla charakteristický krk, který byl na straně basových tónů slabší než na straně tónů vysokých. Resonanční skříň nástroje s plochou spodní deskou byla poměrně mělká. Z původního hruškovitého tvaru cistry se během staletí stávaly nástroje ve tvaru zvonu nebo lyry. S nástupem století osmnáctého byla cistra nahrazena kytarou.


3.3 FIDULA


Fidulabyla spolu s rebecem nejpoužívanějším smyčcovým nástrojem v době středověku. Pravděpodobně se vyvinula z antické lyry a do Evropy se dostala přes arabské země. V druhé polovině 12. století se objevuje v písemné formě rytířských románů.Ze stejného období pocházejí její nejstarší vyobrazení.

Nejprve se spodní část korpusu a luby vydlabávaly z jednoho kusu dřeva, přičemž vrchní resonanční deska byla k nástroji lepena nebo připevňována kolíky. Luby se staly samostatným prvkem nástroje až ve vrcholném středověku. Tvar fiduly nebyl pevně stanovený. Mohlo se jednat o podlouhlý, oválný, široký, oblý, ale i hranatý (anglický) typ. Celkový vzhled by se dal víceméně přirovnat k současné viole. Od 11. století dochází k prohnutí boků směrem dovnitř. Tato inovace umožnila větší prostor při manipulaci se smyčcem.

Fidula se tedy pyšnila spodní rovnou deskou, luby, vrchní resonanční deskou (případně s ozvučnými otvory) a viditelně odděleným krkem od těla. Vrchní část nástroje bývala vyráběna z měkkého dřeva - např. smrku či jedle, zatímco spodní ze dřeva tvrdého - např. javoru nebo fíkovníku. Nástroje se mohly zdobit zlatem, slonovinou nebo drahokamy.

Ladící kolíky, které byly kolmo stavěné,z vrchu nebo zespod, na plochý kolíčník ve tvaru srdce, trojlístku či mnohoúhelníku, musely vydržet tah 3 – 5 střevových strun, z nichž jedna mohla být bordunová.Natahovaly se přes struník, kobylku a bezpražcový hmatník. V 15. století se mohlo na nástroji objevit až sedm strun, včetně dvou bordunových, které vedly mimo hmatník od kobylky ke kolíkům. Byly hrány smyčcem nebo brnkány levým palcem. Vysušené střevo nebo smotané hedvábí (vliv orientu) bylo nejběžnějším materiálem pro výrobu strun. Nevýhodou však byla jejich krátká životnost – každý týden byla nutná výměna.

Od Hieronyma de Moravia ze 13. století se dovídáme o třech možných způsobech ladění pětistrunné fiduly:


  • d1 – g – g1 – d2 – d2
  • d1 – g – g1 – d2 – g2
  • g – g – d1 – a1 – a1

Johannes Tinctoris (1481 – 1483) uváděl, že fidula se třemi strunami byla laděna do dvou kvint a se strunami pěti - v kvintách a unisonu. Ladění mohlo být i jiné – podle potřeby. Zvuk tohoto nástroje byl popisován jako sladký, líbezný někdy i tichý. Konrad von Megenberg(pol. 14. století) napsal, že fiduly inspirují radost v myslích, proto jsou vhodnější pro tance žen. Také si všiml vlivu počasí na zvuk tohoto nástroje. Při zvýšené vlhkosti vzduchu nezní fidula tak sladce.

Fiduly se objevovaly ve všech společenských vrstvách. Hrály k tanci, doprovázely recitaci epiky a od 13. do 15. století byly nástrojem žonglérů a trubadúrů. Pro snazší přenos mohla být fidula opatřena pásem a vakem. Od století patnáctého se z fiduly vyvinuly další nástroje: lira da braccio, viola da braccio a viola da gamba, které vedly ke vzniku novodobých houslí.


3.4 REBEC


Původ tohoto středověkého evropského nástroje sahá do 10. století, kdy se můžeme setkat s nástrojem zvaným rabab či rebabs malým dvoudílným korpusem hruškovitého tvaru přecházejícího přímo v krk, se strunami vedenými od špičky nástroje k ladícím kolíkům, které jsou nejčastěji umístěny ze strany. Především díky postupnému vývoji podoby tohoto nástroje, který pochází ze středního východu, můžeme usuzovat, že se jedná o přímého předchůdce evropského rebecu.

Několik zmínek o tomto orientálním nástroji se objevuje již v 8. století, ale hlavní dochované písemnosti jsou především ze zmiňovaného století desátého. Kolem roku 900 se al-Farabive své knize Kitab al-musiqi al-kabir (Velká kniha o hudbě) zmiňuje o rababu, jakožto nástroji s dlouhým, úzkým krkem, který plynule přechází v hruškovité tělo a přirovnává jej svým tvarem k tumburu. Narozdíl od tohoto arabského drnkacího nástroje nemá rabab pražce.

Podobně jako ibn Khaldunv Muqaddimahpopisuje al-Farabi způsob vertikálního hraní, přičemž nástroj opřený o klín směřoval svým lícem od hráče. Levá ruka stojící na strunách utvářela intonaci (rozdílnou výšku), zatímco ruka pravá manipulovala se smyčcem.

Rabab míval dvě struny, někdy zdvojené – čtyři, laděné v kvintách nebo kvartách, v lidovém prostředí byl někdy laděn v terciích. Struny se používaly ze smotaného hedvábí nebo vysušeného střeva. Rovnou rezonanční desku tvořila vypnutá zvířecí kůže, vypouklé dno bylo z vyschlé dýně a krk byl dřevěný.

V 11. století se nástroj dostává do Byzancie a Španělska. Na rozdíl od arabského stylu, kde byl smyčec zahnutý do oblouku, byl byzantský smyčec dlouhý a rovný. Španělský typ rababu se od arabského příliš nelišil neboť Španělsko bylo pod islámským (maurským) vlivem, ale začínal se lišit počet strun : dvě až tři struny, popřípadě zdvojené.

Do evropských zemí (Španělska, Francie a Německa) se rabab dostával v polovině 11. století při křižáckých výpravách (1095 – 1272), do Anglie a posléze zbytku Evropy kolem roku 1100. S průnikem rababu do Evropy se začal postupně utvářet nástroj známý pod jménem rebec.

Rebec měl také malý, hruškovitý, vypouklý korpus plynule přecházející a zužující se ke krku, ale začaly se projevovat určité změny (vůči předchůdci). Počet strun se ustálil na třech (nebo zdvojených šesti) místo dvou (nebo zdvojených čtyř), nicméně tento počet nebyl podmínkou. Také se měnilo držení nástroje. Namísto vertikálního uchopení se postupně přecházelo na horizontální, přičemž se nástroj zapřel o rameno (hrudník) hráče nebo byl umístěn pod bradu. Oblíbeným materiálem pro výrobu těla i krku rebecu bylo dřevo.

Umělec musel přesně ovládat postavení prstů levé ruky, protože rebec stejně jako rabab neměl pražce. V Galpin Society Journal uvažují na základě vyobrazení z "Cantigas de Santa Maria" o možné existenci pražců. Nedá se však s jistotou určit, zda se na dobové iluminaci o pražce opravdu jedná.

Kvintové ladění střevových strun bylo pro středověk typické. Hyeronimus de Moravia se ve svém díle Tractatus de Musica (1272 – 1307) zmiňuje o dvou strunách laděných v kvintě, Martin Agricola (1486 – 1556) popisuje čtyři rebecy, z nichž měl každý tři struny laděné v kvintách.

Pro svůj vysoký, ostrý, řezavý, pronikavý zvuk, který byl vyšší než u fiduly , byl rebec využíván při náboženských procesích, protože byl slyšet i přes dechové nástroje. Během 13. století byl součástí hudebního vystoupení v kostele. Opat z Moissac Aimery de Peyrac přirovnává kolem roku 1300 zvuk tohoto nástroje k ženskému hlasu. "Krásně se o rybebce vyjádřil Johannes Tinctoris, když nadšeně popisoval radost, kterou měl v Brugách ze hry bratří Orbusů na fiduly. Podobně jej ovšem těší i rybebka, jejíž zvuky jsou velmi podobné těm fidulovým za předpokladu, že je hrána zručným umělcem."

Tento nástroj, který je svým vzrůstem menší než fidula (jak uvádí Jean de Gerson, okolo roku 1424 – 1426) nepatřil pouze do rukou potulných muzikantů a do "tmavých" krčem. Na četných vyobrazeních jsou spolu s rebecem často zachyceni králové nebo minstrelové hrající biblickému králi Davidovi. Velké podpory se mu dostávalo především u Alfonsa X. a Manfreda Sicilského. Rebec se těšil dvorskému prostředí především od 11. do 13. století, jako nástroj vhodný k doprovodu tance, zpěvu či přednesu poezie. Také se využíval k souborové hře s ostatními hráči.

V průběhu celého 14. století byl prvořadým strunným nástrojem, ale s příchodem století patnáctého se jeho význam u dvora podstatně zmenšil. Byl považován za "zastaralý", vhodný pro vesnické tance. Začal se preferovat jemnější a měkčí zvuk, který byl výsadou konkurenční fiduly. Navzdory tomu se našli i zastánci tohoto nástroje. Jindřich VIII. Tudor (1491 – 1547) zaplatil poměrně velkou částku za dva hráče na rebec do svého dvorního orchestru.

Do poloviny 16. století byla většina smyčcových nástrojů nahrazena houslemi a do konce tohoto století byl rebec vhodný spíše pro veřejné ulice a taverny. Jinak tomu nebylo koncem století sedmnáctého, kdy sloužil pro pobavení prostého lidu. Ostatně schopnost hrát na rebec velmi rychle a živě dala popud ke vzniku rychlých tanečních melodií, které mohly vést ke konci 18. a začátkem 19. století k vývoji tzv. pošetek– přenosných houslí tanečních mistrů, jež jsou posledním vývojem rebecu.


Zpět navrch stránky

POUŽITÁ LITERATURA


OLING BERT, WALLISCH HEINZ, Encyklopedie hudebních nástrojů, Rebo Productions CZ, 2004